Říjen 2016

Svět je jen naší představou

28. října 2016 v 1:51 Téma týdne
Velice zajímavé téma týdne a díky za něj.

Hned na začátku s tím, ale musím nesouhlasit. První, co mě napadlo bylo, že spíš se náš svět řídí představou ostatních. Snažíme se zapadnout do trendů dnešní doby. Začíná to stejným účesem a končí to názory ... V podstatě se řídíme představami dnešní společnosti a málo kdo je schopen a hlavně ochoten vystoupit z davu a stát se tou černou ovcí.

Trochu mě to nutí zamyslet se nad tím, kdo nás ovlivňuje nejvíce...jistě. na začátku jsou to rodiče, vybírají nám kroužky, pomáhájí s výběrem školy atd. Mlčky se pak očekává, že splníme veškeré jejich očekávání, ale myslím si, že je to přesně naopak. Čím více očekávání, tím větší průšvih na konci.
Když se dostaneme do fáze 2, kdy už rodiče nejsou ty ideální parťáci na hraní a blbnutí, přijdou kamarádi. Protože potěší, když máte něco, co se jim líbí, snažíme se je zaujmout, V dětství k tomu stačí hračka, v dospělosti pak auto, dům, partner...
Naprosto "nejhorší" je pak třetí skupina - opačné pohlaví, pro které uděláme cokoliv, jen abychom se zalíbili. Láska je láska.



Barvy kolem nás

20. října 2016 v 5:55 Téma týdne
První, co mě napadlo bylo sídliště. Ani nevím proč, protože zrovna moc barevné není. Jsem ten typ člověka, co má rád přírodu, sluníčko...jen tak se projít a čerpat tu energii. Zároveň jsem ale panelákové dítě.
Myslím si, že to, o čem chci dnes psát zná každy obyvatel většího města a je to něco, co mi hodně vadí. Říkám tomu městská šeď. Celkově jsem začal brát města jako velice depresivní místa, plná stresu a nervozity. Když vynechám lidi, kteří ve městech žijí a zaměřím se čistě na budovy, tak mi přijde, že se za posledních 30 let (možná i více) nic nezměnilo. Jako kdyby se zastavil čas. Procházim mšstem a všude šedivé, staré paneláky, budící tak smutný dojem, že na ně mladí lidé ani nesprejují žádné nápisy. Na jednu stranu je to jen detail a hlavní je, že mají lidé kde bydlet a podobně, ale výhled z okna je taky důležitý.
Je rozdíl, jít po vesnici, kde se každý stará o svůj dům a pak přes město, kde je všechno všech a zároveň ničí. Proč nemůžou města mít stejnou úroveň jako vesnice? hned by nám tu bylo lépe...
tady se pořád řeší, že je EU si přeje o 30 cm kratší přechody pro chodce a podobně, utrácí se miliony...co miliony, miliardy za blbosti, ale na takové věci jako je rekonstrukce panelových domů není. A to není jediné, v každém sídlišti je i problém s parkováním a tak dále.
Musím ale uznat, že například u nás ve městě vzniká i mnoho parků a zelených zón, kde jsou dětská hřiště a podobně, takže se ta šeď trochu rozbíjí, ale pořád je to málo.
Snad bude jednou lépe :)

vzdělání . proč jsem nedodělal VŠ?

19. října 2016 v 5:55 O mně
Na začátek je dobré říci, že jsem maturoval s průměrem 1,4. Studoval jsem odbornou školu, která je zaměřena na dopravu a ekonomii. Mimo jiné jsem se zde naučil 3 jazyky (anglický, německý a ruský), dále pak kreslení různých technických výkresů a podobně. Celé 4 roky jsem na školu kašlal, vše mi stačilo vyslechnout ve škole, neučil jsem se doma, příprava byla nulová. Již tehdy mě to mrzelo, chyběla mi motivace k tomu se zlepšovat. Neučil jsem se ani na maturitu. Písemné testy byly tak obsáhlé, že bych se stejně nemohl naučit vše a tak jsem si řekl, že buď to dám a nebo ne. Maturita z češtiny mi přišel jako totální výsměch a jako test tak z 5.třídy ZŠ. Za to u matematiky jsem se zapotil, ale i ta dopadla dobře. Svaťák jsem proflákal a učil se až večer před ústními. Dopadly bez problémů, příjemný dialog mezi žákem a učitelem.
Když jsem držel v ruce maturitní vysvědčení a koukal jsem se na ty nečekaně dobré známky, byl jsem v šoku. Před maturitou jsem doufal, že to nějak dopadne, očekával jsem trojky, čtyřky a místo toho přišel průměr 1,4. Byl to pro mě asi největší impulz k tomu, abych začal přemýšlet o vysoké škole.
Bohužel bylo pozdě, přihlášky se podávaly v únoru. V červnu bylo volných už jen pár škol. Vybral jsem si technickou školu v Praze a díky maturitě z matematiky jsem byl ihned přijat. Trochu se mi ulevilo, že nemusím do práce a že si ještě trochu užiju studentský život. Byl jsem tak naivní.
Po nástupu do školy, na začátku října, jsem byl nadšený. Našel jsem si přátele, bavily mě přednášky zapálených odborníků, všechno se zdálo dokonalý. Než došlo na klasické předměty...matematika, fyzika a podobně. Na první přednášce nám bylo řečeno, že nás projde tak 30%, tak ať se pak nedivíme. Tou přednáškou pro mě začalo peklo, vlna neskutečné arogance mě hrozně zaskočila a já se začal pomalu topit. Látka nebyla tak těžká, ale vnitřně mi vadilo snad úplně všechno, co se na škole dělo. Úkoly neuznané kvůli mini blbostem, věčné povyšování učitelů. Bylo hrozně vidět, že spoustu "profesorů" má potřebu si léčit svoje komplexy. Takže jsem si školu rozdělil na 2 části. Odborné předměty a klasiku. Cokoliv odborného bylo boží. Učili to lidé z oboru, byli ochotní, snažili se, komunikovali. Pravým opakem byly klasické předměty. Konzultace takřka neexistovaly, nějaká snaha o vysvětlení taky nulová. Takže v celkovém porovnání to vypadalo opravdu šíleně.
Před zkouškovým obdobím jsem si v předtermínech udělal veškeré odborné předměty. Chybělo mi dodělat pouze ty klasické a tam přišla moje stopka. Byla to konkrétně matematika. Zkouška měla 2 části (písemnou a ústní). Na začátku dostal každý jeden příklad, správný výpočet byla vstupenka do druhého kola, zatím co chyba byla cestou domů. Příklad jsem zvládl bez problémů a tak jsem pokračoval k ústní zkoušce. Byl tam starší profesor, na první pohled ho to evidentně nebavilo. Zkoušení se zdálo v pořádku, on se ptal, já odpovídal..asi v polovině se jen tak mezi řečí zeptal, jestli nejsem z gymnázia. Odpověděl jsem pravdu, že nejsem. Od té doby se vše otočilo, nic nebylo úplně správně, všude nějaká chyba. Takže v konečném důsledku i po správně vypočíaném příkladu a minimálně z části zvládnutého ustního jsem odcházel se známkou F, tudíž bez úspěchu.
Pro mě to byl zlomový okamžik. Ze zkoušky jsem jel přes hodinu domů autobusem. Celou cestu jsem přemýšlel o tom, zda má cenu studovat něco jako je tahle škola. Došel jsem k závěru, že ne a myslím si to do dnes. Svým způsobem si myslím, že vysoká škola je přežitek. Nyní mám "jen" maturitu a i tak dělám velice zajímavou a finančně dobře ohodnocenou práci. Bez titulu a nevěřím tomu, že by mi VŠ dala nějaké užitečné znalosti.
Myslím si, že jediné o čem je dnešní vysoká škola je to, že tím člověk ukáže, jaké má nervy a kolik má síly. 5 let vyplňuje blbosti, učí se věci, které nepoužije a to jen kvůli třem písmenkům před jménem. Ale to "ing." z nich přece nedělá nadlidi nebo větší odborníky nebo cokoliv jiného. Myslím si, že kdyby se na VŠ vyučovalo jen to, co se využívá v praxi, tak že by bylo mnohem více odborníků. Ale to je zatím dost nereálné.

Láska a vztahy

17. října 2016 v 5:55 O mně
Co je to vlastně vztah? a co je to ta láska?
Já ani nevím. Podle mě je to v dnešní době NIC. Ano správně..prázdná slova, která s oblibou využívají televize a reklamní agentury. Stejně jako například "miluji tě", dle mého názoru je to něco, co se neříká jen tak na potkání a ještě několikrát denně. Pro mě to v sobě má tolik pocitů, citů a emocí, že to prostě nejde říct jen tak někomu a zároveň to myslet nějak vážně.
Ale zpě na začátek, co je to ta láska? Láska je to, co zažívali naši dědové a naše babičky. Je to respekt, důvěra, víra a hlavně přátelství plné kompromisu a pochopení. Když to porovnám, co vidím dnes, ať už mezi mými vrstevníky nebo i vrstevníky mých rodičů, tak je to o něčem úplně jiném. V dnešní době je to spíš taková móda...skoro se neznáme, ale šíleně se milujeme...jsme spolu půl roku a chystáme svatbu...partnery vybíráme podle majetku, postavení, oblíbenosti a na to hlavní jako je třeba charakter zapomínáme. Všichni jsou pak ale velice překvapeni, když slyší, že každé druhé manželství končí rozvodem. Čemu se divíte, když se berete a ani se neznáte? O tom, kolik je dětí, které neznají tátu nebo co se k nim nehlásí ani mluvit nebudu.

Za to se s Vámi podělím o to, jak si to představuji já.
1. Pokud člověk hledá někoho s kým chce strávit větší část svého života, měl by začít tím, jaký ten druhý je. Měli by se pořádně poznat, aby byli schopni odhadnout jaký ten druhý je, co od něj můžeme čekat a podobně.
2. Za předpokladu, že "oběť" projde prvním krokem je na čase trochu přidat do tempa, začíná klasický vztah a trochu jiné poznávání. To asi není třeba nijak více popisovat. Důležité zde je, že tohle období může trvat i velice dlouho, dokonce i pár let.
3. Dalším velkým krokem je totiž společné bydlení, tam už by si měl být člověk jistý, že toho druhého během ponorky nezabije a že na něj výrazně nezmění názor, ikdyž spolu budou prakticky pořád. Osobně si ale myslím, že zde začíná druhé kolo poznávání. Začínáme si všímat maličkostí, zlozvyků a podobně. Navíc nás to nutí spolu více komunikovat a nadále se sbližovat.
4. Čtyčka je přirozeně a asi i trochu staromódně svatba. ALe řekl bych, že to k tomu všemu patří a není to nic proti ničemu. Za předpokladu, že se o rok déle nežádá o rozvod. To je pak jiná písnička.
5. Asi nejdůležitější životní rozhodnutí a největší zodpovědnost. Založení vlastní rodiny. Jestli vím něco jistě, tak to, že rodinu založím až ve chvíli, kdy si budu 100% jistý, že žena, kterou mám po svém boku je ta pravá a že jsem spolu s ní schopen dát svým dětem plnohodnotné dětství, zázemí a postarat se o ně tak, aby jim nic nechybělo. A je mi jedno, jestli to bude ve 25 nebo ve 40. Ta zodpovědnost je příliš velká na to, aby se to bralo na lehkou váhu.

Takže asi tak vypadá můj názor na lásku a vztahy. Pokud bych se měl ještě pozastavit, nad těmi vztahy, tak bych rád řekl, že základem vztahu je důvěra. Lidé by vždy měli táhnout za jeden provaz, mluvit k sobě upřímně a snažit se o pochopení druhého. Neměli by vzdávat všechno co dlouho budovali, kvůli chvilkové slabosti v poobě nevěry, lží a podobně. Fér jednání je základ jakéhokoliv vztahu.

Mějme se rádi tak, jako měli naši dědové rádi naše babičky a né tak, jak nám to ukazují v televizi.

Dlouhá noc

17. října 2016 v 5:00 myšlenky každodenního života
Upřímně..dneska jsem měl v plánu ulehnout v 8 večer do postele a nechat se v 5 ráno vzbudit budíkem. A co se nestalo? Je půl 3 ráno, ležím v posteli a za boha nemůžu usnout. Vyzkoušel jsem už všechno, ale stejně mi hlavou probíhají nové a nové myšlenky. Tak jsem si řekl, že když stejně nespím, tak, že se nad nimi trochu víc zamyslím.

Tyhle myšlenky, o kterých chci dne psát, mě pronásledují již delší dobu. Všechny mají jedno společné a to je strach. Strach z neznáma a nevědomosti. Jestli se něčeho opravdu bojím, tak je to budoucnost. Druhá věc, o kterou si dělám starosti je moje rodina.

Proč Budoucnost?
Je to jednoduché. Je mi 20 let, před půl rokem jsem ukončil studium na vysoké škole a začal jsem pracovat. - prostě se stávám dospělým. Svým způsobem hrozná představa. V blízké době mě čeká vlastní bydlení, vyletím z hnízda a všechno bude na mě. Jasně, měl bych se těšit..party každý víkend, všechno podle sebe...ale upřímně jsem kluk, který neumí pustit ani pračku, natož aby si vyvařoval omáčky nebo žehlil košile. Bohužel i to patří k osamostatnění a toho se bojím. Jsem i trochu lajdák v důležitých věcech..například telefon platím vždy až na 2. nebo 3.výzvu. Není to kvůli tomu, že bych neměl peníze, prostě to jen vždycky zapomenu. Na druho stranu je vlastní bydlení něco, na co se těším už roky. Hlavně kvůli té svobodě, přijdu si domů kdy chci, odejdu si kdy chci, všechno si udělám podle sebe a jak to mám rád.
Jsem až přehnaně rodinný typ, takže vlastní bydlení je pro mě jedna z nejvyšších priorit, co se budoucnosti týká. Nad bydlením už jsou jen 2 a to je zabezpečení rodiny, což mám momentálně splněno, protože mám celkem fajn práci a no.1 je pro mě rodina. Do rodiny počítám jak moje rodiče, tak svou budoucí ženu, děti atd, ale například i nejbližší přátele. Nenápadně se tak dostává, k druhému tématu a to byla rodina...

a proč rodina?
Mám nervy z toho, že se něco někomu stane, že bude někdo nemocný nebo něco podobného. V poslední době naši rodinu postihlo hned několik zdravotních problémů a né všechny dopadly dobře. Bohužel.
Do té doby jsem si to vůbec nepřipouštěl, ale teď když nás pomalu začínají opouštět lidé, kteří tu s námi byli celý život, tak je mi hrozně smutno. Jistě, každého to čeká, ale je těžké se s tím smířit. Jak se říká "nevážíš si toho dost, dokud to neztratíš" a je to svatá pravda

Hudba a Já

14. října 2016 v 8:00 Hudba
Dnes bych Vám rádd něco napsal o mém vztahu k hudbě, čím vším jsem si prošel a podobně.

Na začátku by bylo dobré říct, že mám absolutní hudební hluch a že při mém zpěvu praskají skla v oknech. - bez legrace

Na první setkání s hudbou si vzpomínám matně, nepočítám-li zpívání ve škole a školce. Myslím si, že jsem hudbu začal vnímat výrazněji okolo 6.třídy na ZŠ s příchodem první MP3. Byla to jedna z těch prvních, ještě na baterky a cca na 30 písniček. Prostě doba kamenná. Už si nevzpomenu, co jsem tenkrát poslouchal, ale vím, že mi hudbu musel stahovat táta, protože tenkrát to nebylo tak běžné jako dnes.

Hudební začátky byly těžce rapové, ve 14 letech jsem měl hroznou potřebu cítit se jako šampion a král všeho tvorstva v jednom. Když si na to vzpomenu, musím se smát.

Později jsem přešel na rock, zejména z Anglie a Ameriky. Bavila mě hodně angličtina a ikdyž jsem často nevěděl o čem zpívají, byl jsem rád za každé slovo, které jsem pochytil a uměl přeložit. Díky bohu mi to vydrželo tak dlouho, že jsem se kvůli tomu zlepšil i ve škole.

Později jsem se vrátil zpět k českým interpretům. Přeci jen je jednodušší jít na koncert Kabátů nebo Chinaski, než Nickelbackům nebo AC/DC. Během cca jednoho roku jsem proletěl snad vším, co česká scéna popu, pop-rocku a rocku nabízí. Od starších kapel, až po úplně nové. Začal jsem si uvědomovat, jaká je v hudbě síla a zároveň i energie. Tak nějak v koutku duše jsem začal toužit po něčem, co bylo v mé situaci naprosto vyloučené, chtěl jsem také tvořit. Ano, správně...to je ta doba, kdy jsem zjistil, že postrádám veškerý hudební sluch a že tudy cesta nepovede. Bohužel. Do dnes se mi strašně líbí bubnování nebo hraní na kytaru, obdiv u mě má ale i klavír.
Jak jsem psal již výše, hudbě jsem viděl 2 věci - energii a sílu. Rozdávání energie skrz hudební nástroje byla passé, ale co ta síla? První, co mě tak napadlo bylo, jak moc ovlivňuje názor kapely, názor posluchačů. Přemýšlel jsem, kolik fanoušků by si třeba obarvilo vlasy na růžovo, kdyby je k tomu kapela vyzvala atd. Prostě blbosti. Časem jsem se k tomu, ale vrátil a napsal svůj první text. Jelikož jsem dříve psal jako asi každý kluk zamilované básničky holkám, nebylo problém dát dohromady pár rýmu. Problém nastal až s napasováním textu do hudby. Hrozně jsem se u toho proklínal, ale zároveň mě to chytlo a tak po dokončení první písničky následovala další. Bral jsem známe písničky a přepisoval jim texty. Vydrželo mi to do dnes, je to parádní relax a zároveň procvičím i hlavu.

A čím žiju teď?
Částečně jsem zůstal u kapel z minulosti, ale přišlo k tomu i pár nových jmen. Pro mě asi nejvíc zlomový interpret i člověk, ať už životním příběhem či tvorbou je rapper Marpo, vlastním jménem Otakar Petřina. Dá se říct, že má spoustu toho, co bych chtěl mít i já, ať už je to pečlivost, houževnatost nebo cílevědomost, beru ho jako takový svůj vzor. Kdybych ho měl krátce popsat, tak bych asi řekl, že je to člověk žijící několik životů najednou. Je to bubeník kapely Chinaski, zároveň rappuje na nejvyšší úrovni v ČR a ještě má doma početnou rodinu. To, čeho si na jeho tvorbě nejvíc vážím je, že propaguje klasické hodnoty jako jsou rodina, přátelství, fér chování a podobně. Pro mě osobně naprosto úžasný člověk.



Časem bych rád udělal o každém období článek i s odkazy na písničky atd.






Neboj se být svůj

12. října 2016 v 8:00 Téma týdne

Lehko se řekne, ale těžko udělá...

to je asi první co mě napadne.

Buď svůj, ale nevybočuj z davu...Buď svůj, ale neměj vlastní názor...buď svůj a buď ovce. - to je dnešní svět.

Příjde mi, že se každý v dnešní době snaží být "svůj", ale jen do doby, dokud má lajky na facebooku. Originální popisky u fotek, názory stejné jako oblíbený youtuber a podobně. Tak vypadá naše doba.

Málo kdo bouchne do stolu a řekne..."myslím si tohle a myslím si támhle to, chtěl bych to nebo ono". Radši se podřídí a pak nalhávají sami sobě, že to tak vlastně taky chtěli. V podstatě se pořád podřizujeme a to v mnoha směrech..podřizujeme se vedoucím, přátelům, módním trendům a tak dále. Chápu, že vedoucí se musí poslouchat, ale pořád to nemění nic na tom, že můžu projevit nějaký svůj názor nebo se podělit o svou myšlenku. Myslím si, že inteligentní vedoucí rád vyslechne své podřízené a prodiskutuje s nimi dané téma, už jen proto, protože o tom ti podřízení, kteří tu práci vykonávají denně, ví mnohem více. Také dokážu pochopit, proč se zejména mladí lidé projevují na internetu tak, jak se projevují...dokud budou lajky měřítkem oblíbenosti nebude tomu jinak, ale třeba jednou lidem dojde, že o tom život není :)

Rád bych zde napsal, že jsem totální rebel a vše dělám jen podle ssvého, ale bohužel...i já jsem ovce.
Na druhou stranu mám své zásady, které se snažím dodržovat.
Za každou cenu stát rovně - nepodvádět, nehrát žádné hry a podobně. fér jednání.
sebekritika - uznat chybu a omluvit se za ní. 100x lepší než se zbytečně hádat, ikdyž vím, že se pletu.
Neponižovat - dát všem stejnou šanci, nikdo není víc nebo míň člověk.

Základem všeho je zdravé sebevědomí, dokud si člověk věří, je všechno možné. Přejde výsměch za své názory nebo vkus, nebojí se oponovat či vystoupit z davu a i prezentace toho, co si myslí je pak úplně o něčem jiném.

Kdo a proč sem vlastně píše?

12. října 2016 v 7:00 O mně

Těžko říct, momentálně se vidím jako mladý kluk, vstupující do děsivého a temného světa dospělosti s blízkou vidinou osamostatnění a postavení se na vlastní nohy (nic moc pozitivníhoSmějící se).
Je mi 20 let a necelý rok pracuji v jedné nadnárodní firmě. Do práce jsem nastoupil po neúspěšném studiu vysoké školy.
Mezi mé koníčky patří sport, skládání textů písniček, domácí kutění a rodina s přáteli.
Protože mám v poslední době až moc volného času, rozhodl jsem se, že si založím blog a zkusím si jen tak občas něco napsat. Někdy jen téma týdne, jindy nějaké vyprávění ze zajímavější akce, výletu a podobně...čassem bych sem rád i přidal něco z oblasti "pracovních vztahů a psychologie" nebo tak nějak, prostě pohled obyčejného kluka do hlav přetitulovaných vedoucích i obyčejných lidí pracujících manuálně. Můžeme zabroušit i do hudební branže.
Uvidíme jak daleko se dostaneme...